lidi,raději to nečtěte,já se prostě jen musím vypsat z těch zas*anejch pocitů...
A je to tu zas...radši bych se neviděla,radši bych to necítila.Ten cit co dokáže tolik.
Jen tak si vpadneš do mýho malýho srdce,nic neřekneš,nic nenaznačíš a vlastně o tom nevíš.
Každý tvůj pohled beru vážně,vlastně všechno.Je hrozný vědět,že TY to vážně brát nikdy nebudeš,ale smířím se s tím.
Jo,ostatní si tohou všímaj za tebe,třeba moje holky,drží mě nad vodou pod kterou mě stahuješ,jážou mi věty jako záchraná lana-To není kluk pro tebe,máš na lepšího.To není kluk do deště... Ale já mám déšť ráda.
Víš,je to zlý každá ráno tě potkávat před školou,máš ten ospalej pohled,vlasy jako vrabčí hnízdo a obvykle i tupý výraz.Nad čím přemýšlíš?
Tak často sme si psali,i teď to děláme,jenže buďto se měníš ty,nebo já.Když se loučíš,sice mi říkáš zlato a posíláš polibky,jenže jen tak,aby ses vyvlíknul,aby si měl pokoj.Nepohoda ti nesedí,rád máš všechno pod kontrolou,když je všechno OK,jsi i ty. Jenže tak to v životě nebývá,víš??
Prosímtě CO si mám pod tvýma řečima,pohledama,pozdravama a názorama představit? Kdybys něco cítil,dáš mi to někdy najevo?
Já....vlastně tě nenávidím...

lucíííííííííííííí on zmoudří...(snad)